na Blog.cz

S anorexií, jež může skončit i smrtí, bojovala řada dívek, bohužel ne všechny dopadly tak dobře jako Sandra (20). Proč zákeřná choroba propukla právě u ní, prozradila sama: "Nikdy jsem nepatřila mezi sebevědomé dívky, nelíbily se mi moje nohy a úplně jsem nesnášela své pozadí. Pořád jsem vymýšlela, jak ho zama­s­­kovat svetrem nebo sukní přes kalhoty, ale výsledek mě nikdy neuspokojil.

A pak jsem jednou ve škole na chodbě zaslechla, jak mě 'propírají' kluci a někdo z nich prohodil, že vypadám docela dobře až na ten zadek." Tahle věta ležela Sandře v hlavě celé dny, v noci ji budily sny, že je příšerně obézní a všem na posměch. V noci hrůzné sny, ve dne obava, aby si jejího velkého pozadí nevšiml ještě někdo další.

Toho se bohužel chytil spolužák, kterého kdysi odmítla, a teď vycítil příležitost k pomstě. "Jedno ráno jsem přišla do třídy a na tabuli byla nalepená moje fotka zezadu a pod ní nápis: střed světa. To víte, jak mě to v sedmnácti rozhodilo. Rozho­dla jsem se s 'příšernou' postavou rázně zatočit."

Sandra, jako mnoho jiných, ke zhubnutí nezvolila zdravé cvičení, ale přísné omezení v jídle. Zpočátku přestala snídat, později večeřet a nakonec během dne snědla nanejvýš jeden jogurt, müsli tyčinku a jablko nebo pomeranč. Hlad zaháněla pitím vody bez bublinek. Během dvou týdnů vážila 53 kilo, ale svůj problém nevyřešila. "Zhubla jsem totiž po celém těle, ale ne přes zadek, ten mi naopak připadal ještě větší," uvádí Sandra.

Přestože ji její přítel Dan přesvědčoval, že blázní zbytečně, nevěřila a své proporce stále vnímala jako velký handicap. V nějakém časopise se dočetla o uhlovodanové dietě a hned se do ní pustila. Po ní následovala dieta ovocná, pak tukožroutská polévka, až nakonec skončila na jednom jablku denně a zákonitě musel přijít kolaps.

"Stalo se to při tělocviku," líčí Sandra. "Měli jsme uběhnout 800 metrů, ale já byla tak vyčerpaná, že jsem se složila. Uči­telka mě nemohla probrat, tak zavolala záchranku a v nemocnici jim bylo hned jasné, co vyvádím." Lékařka zavolala rodičům a vysvětlila jim, že Sandra svádí boj se zákeřnou nemocí - anorexií. Dohodli se, že Sandra podstoupí léčbu, přestože bylo jasné, že hodně zamešká ve škole.

Zdraví bylo důležitější. "První tři týdny za mnou nikdo na oddělení nesměl, to bylo šílený," svěřuje se San­dra a vzápětí přiznává, že jako pacientka moc vzorná nebyla. "Jídlo, které mi tam dávali, jsem vyhazovala. Holky, co se mnou byly na pokoji, mi přitom radily. Měly promyšlené různé schovky nebo metody, jak ukrýt jídlo v puse a tak. Jenomže sestry na to stejně přišly, tak jsme nakonec jíst musely."

Sandřin zbídačený žaludek se potravě bránil, a tak po každém jídle skončila na toaletě a všecho vyzvracela. Zpočátku nechtěně, nakonec úmyslně. Spolupacientky jí totiž vysvětlily, že to je nejlepší trik, jak jíst, a nepřibírat. Po dvou měsících ji nakonec na žá­dost rodičů propustili. "Naši se bláhově domnívali, že mě doma uhlídají. Mamka si vzala na tři týdny dovolenou a starala se o mě jak o mimino.

Vařila mé nejoblíbenější lahůdky, pekla, několikrát denně mi opakovala, že jsem krásná a mám postavu, kterou mi leckdo může jen závidět." Přestože se maminka snažila, výsledek se míjel účinkem. Sandra většinu jídla stejně vyzvracela. Nepomohly ani domluvy Dana, který za ní denně docházel. Po pár týdnech se ocitla zubožená Sandra v nemocnici znovu. "I když mi všichni tvrdili, jak skvěle vypadám, nevěřila jsem jim.

Neviděla jsem se reálně, nevnímala jsem vystouplé kosti, padající vlasy ani drolící se nehty. Stře­dem zájmu byl jen ten příšernej zadek." V nemocnici Sandra strávila tři měsíce a vypadalo to, že už je z nejhoršího venku. Jenže po návratu domů vše začalo nanovo. Zprvu se snažila snědené pokrmy v sobě udržet, ale pak zjistila, že nabírá na váze a vrátila se ke zvracení. Rodiče ztráceli naději, že se jejich jediné dítě někdy uzdraví, ptali se lékařů, sháněli léčitele, ale všechno marné.

O Sandřino zdraví se neobávali jen rodiče, ale i její o čtyři roky starší přítel Dan. Také pátral, jak Sandře pomoci, až mu nakonec jeden psycholog poradil, ať o prázdninách se Sandrou odjedou mimo civilizaci, někam, kde jí bude tak dobře, že na svou postavu zapomene. Sandře sice už bylo osmnáct a rodiče Dana dobře znali, ale takového výletu se stejně obávali.

"Nedivím se, že měli strach," objasňuje Sandra, "vždyť nikdo nevěděl, kdy zase zkolabuju; jak by mi pomohli někde na opuštěném místě? Nakonec nás ale po poradě s psychiatrem pustili." Dan neodvezl Sandru nijak daleko. Kama­rá­dovi příbuzní mají v Řecku farmu a nedaleko ní domek, který mladé dvojici pronajali na celé prázdniny.

"Musím přiznat, že ze začátku jsem byla v šoku," usmívá se Sandra, "Nebyla tam vůbec elektřina, voda tam tekla jen studená a obchod byl několik kilometrů daleko. A ta­ké, což mi došlo až později, v domečku nebylo jediné zrcadlo, ba ani zrcátko." První dny Sandra spíš protrpěla a nedokázala si představit, že v takových podmínkách vydrží dva měsíce.

Situace se otočila až čtvrtý den, když ráno zjistila, že jsou u nich v oh­radě dva koně. "Dan prý přemýšlel, čím mě zabavit, a protože věděl, jak moc jsem v dětství toužila po koni, domluvil se se známými, že nám na prázdniny dva půjčí. Na oplátku jsme jim měli pomáhat na farmě."

Sandře se najednou od základu změnil život, starostí o koně zapomínala na své trápení s postavou. Navíc ji Dan do jídla nikdy nenutil, jen když šel sám jíst, prohlásil, že polovina porce je pro ni, až bude mít chuť, a dál už se o tom nezmiňoval. "Práce na farmě byla náročná a čerstvý vzduch také udělal své. Vů­bec mi nedošlo, že jsem začala normálně jíst a ani nebyl čas to řešit.

Prostě jsem si zvy­kla, že jím spolu s nimi. A Řekové mě navíc stále chválili, jak jsem krásná, a tak jsem přestala svou postavu řešit. Něco se prostě ve mně zlomilo a vím, že už nikdy nebudu takhle blbnout." Sandra si moc dobře uvědomuje, jaké starosti způsobila svým blízkým v době, kdy podlehla anorexii a pak i bulimii, a je skutečně šťastná, že má tohle období už za sebou. Velké zrcadlo a váhu ale v bytě, který si pořídila s Danem, opravdu nenajdete.

(hej, Jackie)