na Blog.cz

Zdravím všechny slečny, které mají jakékoli problémy týkající se příjmu potravy! Je mi 21 a s podobnými problémy se potýkám už od 16-ti. Tenkrát jsem bývala docela normální holka, štíhlá, pohledná, inteligentní, oblíbená; možná tedy až moc ctižádostivá a úspěšná. Najednou mi nestačilo 50kg/170cm, nestačily dobré známky, chtěla jsem víc. Nechtěla jsem ty "hloupé, ošklivé" kamarády/ky.

Po dvou letech mě mí bývalí kamarádi obcházeli oklikou, já měla vynikající studijní výsledky, 40kg, sporotvala jsem. Byla jsem šťastná ve svém vlastním světě a vůbec nechápala, proč bych měla jít do nemocnice nebo se léčit, jak chtěli rodiče a učitelé. Nakonec to ale nedopadlo jinak, než s kapačkou. Ale co do mě po měsíci napumpovali jsem hned potom zase shodila. Jenže díky psychoterapii jsem si začala uvědomovat, že se ze mě stal stroj, bez pocitů. Workoholik. Najednou mi bylo líto, že mě nikdo nepozve do hospody ani jinam. Že se neumím "poflakovat".

V tu chvíli se tohle spojilo s mou maxi ctižádostí. Začala jsem se přejídat, kašlat na školu (samozřejmě to šlo postupně, prošla jsem si silnými depresemi, psychiatrií..).

Ted už sice mám spoustu kamarádů, ale za cenu té vydřené 100% vůle. Mám nadváhu, přejídám se, neučím se, flákám to...a je mi z toho všeho na nic, ale k ničemu se nedonutím . Mám ale strach hubnout, do něčeho se nutit, abych to zase nepřepískla, takže už radši 2 roky konstantně přibírám. Mám 78 kg! Jenže přejídání je pro mě uplně stejná závislost jako předtím nejedení. Někdo filtruje své problémy kouřením nebo pitím a já se prostě přejím. Je to začarovaný kruh, chci z něj ven, ale po těch letech už ani nedoufám....

Ahojky všichni, kteří trpíte ppp. Je mi 18 a zanedlouho budu maturovat. Příprava a vše kolem matury je dost náročné a nebýt mé rodiny a super kámošky, kterým bych tímto způsobem chtěla moc poděkovat, bych se nejen nedostala až sem, ale pravděpodobně bych tu už vůbec nebyla. Každý začátek těchto poruch je jedinečný, ale jádro je u všech stejné - je to posedlost, posedlost být hubená, posedlost jídlem. Na začátku toho všeho jsem záviděla všem těm hubeným holkám, všem anorektičkám a chtěla jsem být jako ony. A postupem času se tak opravdu stalo. Nejprve omezení jídla na jablka či müsli tyčinky. To trvalo nějaké ty měsíce možná i 1-2 roky. Pak přišla chorobná touha po jídle a konkrétně po tom "nezdravém", jako sladkosti, buchty no však to znáte. S tím souviselo také zvracení. Samozřejmě jsem také cvičila. Jezdila jsem na rotopedu. Začala jsem na 10 km a končila u 50 km denně. Byla jsem cvok. Ve škole jsem se nijak zvlášť nezhoršila. Jsem na sebe dost pedant a prostě nemám ráda špatné známky. Váha šla pochopitelně dolů a to byla pro mě výhra. Kolem zvracení se to točilo asi rok - plus minus - ale pak na to doma přišli. Nejprve jim stačil můj slib, že s tim přestanu, ale jak asi tušíte, nestalo se tak a já si spokojeně zvracela dál. Několikrát mě načapali a vyhrožovali léčebnou. To ve mně něčím trochu pohnulo a já zbrzdila. Mamku jsem dovedla skoro do blázince. Začaly jsme spolu chodit do Bohunic v Brně k paní doktorce Navrátilové. Je to už rok, co tam spolu chodíme. Pokaždé však ale odběry nedopadnou podle mých představ. Sice jsou co odběr to zlepšení, ale pořád to není ono. Pořád se z toho hrabu a jak vidíte ani po roce ustavičných odběrů to prostě není v pořádku. Nevím, jak dlouho to ještě potrvá než se "vevnitř" uzdravím. Navenek už jsme pěkná holka. :) Z 42 kg při výšce 165 cm jsem to vytáhla na 53 kg. Možná si teď řeknete fuj to je hrozný, jak mohla nabrat přes 10 kilo, ale vězte, že to není nijak markantně poznat. Každý den cvičím, posiluju s posilovacími gumičkami, párkrát do týdne si zajezdím na rotopedu (tak 5 - 10 km, jak kdy) a mám fakt zpevněnou postavu. Vejdu se do stejných kalhot, jako když jsem měla 50 kg. Cítím se relativně v pohodě. Brala jsem také antidepresiva, myslím něco málo přes půl roku. Opravdu mi ty zatracený prášky pomohly. Už jsem to jídlo tak neřešila. V tuto chvíli jsem bech nich. U psychiatričky jsem byla na poslední kontrole, na které jsme se spolu rozloučily a teď chodím už jen k psycholožce, kde mi chybí jen pár sezení, a ještě ty Bohunice, kam jdu opět v březnu. Jím "vše" s mírou - snažím se - i když někdy mě taky popadne náznak záchvatu přejídání, ale okamžitě přestanu, jídlo vrátím a začnu se chovat civilizovaně. Dala jsem se na zdravou stravu. Jím jen celozrnné pečivo (tmavé, se semínky, ...), libové maso, kuřecí či krůtí šunky, žádné salámy, sladkosti pokud možno zdravé (ovesné placičky a koláčky, sezamky a tak podobně), občas i zhřeším a kousek něčeho sladkého si udíbnu jen tak na chuť. Ale snažím se tomu vyhýbat, jelikož sladké mám ráda a bojím se, že bych si vzala kousek a další a další a dopadlo by to špatně. Jím ovoce a zeleninu, to můžu v jakékoli podobě, dál ovesné vločky, pšeničné klíčky, sóju (tu jsem si moc oblíbila), kuskus, polentu - je toho hodně-a popíjím fenyklový čajík na správné trávení, jo a taky sojové a cereální instantní nápoje. Je to o moc lepší. Jedinou takovou mojí neřestí je kafe nebo kapučino. Dávám si ho v průměru tak 2x denně. Ráda čtu, cvičím, miluju svého bafana (bernský salašnický pes), řekla bych, že jsem mnohem více komunikativní, objevila jsem v sobě dokonce, že ráda přednáším a docela i vystupuji před lidmi. S mojí kámoškou jsme munilý rok přednášely SOČku, tento rok jsme se s ní zúčastnily konference na VUT stavební a ještě v březnu nás čeká další podobná konference na radnici. A našla jsem v tom zalíbení, což jsem si o sobě nikdy nemyslela. Doufám, že odmaturuji a dostanu se na VŠ. Chtěla bych na veterinu, konkrétně na veterinární hygienu. Teď už jen čekám na nějakého toho vysněného prince na bílém koni až si pro mě přijede :)

Děvčata, slečny i dospělé ženy, matky - jestli jste to dočetly až sem a vydržely u toho, tak máte můj velký obdiv. Nevím jestli vám můj příběh něco dal či dá, ale chtěla bych vás poprosit - přemýšlejte, přemýšlejte zda to nejde nějak jinak, nikdy není pozdě začít znovu. Znám to, prošla jsem si tím. Od samotných začátků až po úplný konec (snad). Myslím, že je to zbytečné, že lze život prožít úplně jinak než se, co já vím v 15 zahrabat doma v koutě a deptat se a ještě k tomu jídlem. Vím je to těžké, ale první krok je na vás a vy to určitě zvládnete.

Možná vám to připadne jako román, ale budu ráda, když se ozvete se svými příběhy, ať už s dobrým a nebo s otevřeným koncem.

Mockrát děkuji všem, kteří se prokousali až sem a všem držím palečky a přeji hodně štěstí, síly a pevné vůle.

Mějte se :)

Jo pro případ, že by se chtěl někdo ozvat, tady je můj mail: lucyra@seznam.cz

Tak PAPA

Predtím, nez jsem anorexii poznala, jsem byla normální, stíhlá holka.. 172 cm, 60 kg, ucila se na jednicky, vynikala ve vsech predmetech, taky jsem hrála na klavír, odmaturovala, dostala se na vysokou.. Potom to prislo.. Zacala jsem nevinnou dietou, kde jsem si narídila kazdé ráno posilovat, nejíst sladkosti a zít zdrave.. Dlouho mi bylo dobre a tak trochu jsem pohubla.. Z této nevinné zálezitosti se stal obrovský, smutný problém..ANOREXIE..!! Podívala jsem se do zrcadla, uvidela jsem hubenou, zamlklou holku, která se ani náznakem nepodobala té drívejsí.. Nesmála se, izolovala se od kamarádu, prestalo jí vsechno a vsichni zajímat. Vzpamatovala jsem se tedy, zacala pravidelne jíst, pribírat, kila sla dobre nahoru a vse to zacalo vypadat docela slibne, kdyz anorexie uderila podruhé. A tentokrát me má v rukou ona, ne já ji.. Prípravný kurz na druhou vysokou, brigádu, výpomoc ve peveckém sboru, skolu..slo to stranou a namísto toho vseho nastoupila ta anorexie.. Tvárí se, ze je to moje kamarádka, tvárí se velkoryse, prý se ztracenými kily prijde i spokojenost?! Naslibuje se toho mnoho, ale zatím plní jen to jedno.. Nicí me.. Uz nemám sílu bojovat, vzdávám se, bylo uz tolik prohraných bitev, ze válku anorexie asi tentokrát opravdu vyhraje.. Poddávám se jejímu vlivu, rezignuji..:-(

Ahoj. Strašně ráda bych vám řekla jak se jmenuju, dokonce svou adresu, datum narození, prostě všechno to co ke mě patří, ale nedokážu to z jediného důvodu - tak strašně se za sebe stydím, že kdyby se někdo dozvěděl o tom jak vnímám svět asi bych se mu nikdy nedokázala podívat do očí. Strach z toho, že se někdo třeba náhodou dozví to tajemství, které řídí všechno to co dělám mě děsí tak, že si to nikdo nedovede představit a to mi možná nedává šanci napsat příběh, který by byl tak pravdivý. Je mi dvacet, před rokem jsem maturovala a nedostala se na vysokou a tam to začalo. Vždy jsem měla skvělý známky, na střední to šlo dolů a nepřijetí na VŠ mi tak shodilo sebevědomí, že jsem se rozhodla si ho zvýšit. Bouhužel tim nejpitomějším způsobem, který exituje. Zhubnout jsem chtěla vždycky, ale když se to nepovedlo nikdy jsem si z toho hlavu nedělala. Až po tom kdy jsem nemusela myslet na školu, kamarádky neměly čas, protže studovaly, jsem se mohla soustředit sama na sebe. Hubla jsem pomalu a sedm kilo přineslo krásný výsledek. Začala jsem se líbit sama sobě, ale okolí ten rozdíl moc nepozorovalo a já jsem o pozornost stála. Tak jsem se rozhodla, že zhubnu, ale můj ideál se trochu změnil. Nevím co mě to v tý době napadlo, ale všimla jsem si toho, že krásnej obličej mají holky kterým vystupují lícní kosti a dala jsem si za cíl, že chci, aby mi šla vidět první tři žebra pod klíčníma kostma. Tohle se mi povedlo. V tý době už na mě všechno pladnalo, dole bylo asi deset kilo a okolí mě nepoznávalo. Když jsem potkala nějákýho kámoše ze základky jenom zíral jak mi to sekne, mladší mě obdivovali ty rozumnější se strachovali a rodiče vyhrožovaly. To mě, ale neodradilo, dál jsem chodila spát s tím známým pocitem prázdnoty v podbríšku a se zvuky kručícího žaludku. Tváře se propadly, břicho bylo ploché, kyčelní výstupky mě tlačily když jsem ležela na břiše a žebra se začala rýsovat i na zádech. Ale když jsem zamaskovala ty hrozné kruhy pod očima, namalovala si zdravíčka a moderně se oblékla do nově pořízených věcí, které bych před půl rokem sotva oblékla byla ze mě kočka, sice nemocná, ale krásná. No a v týhle masce jsem potkala svého současného přítele. Nikdy před tím jsem s nikým nechodila. Mého přítele mi kámošky závidely, je to fešák, vtipnej, ale je taky chytrej a to že něco neni v pořádku mu neuniklo. Ale já jsem chytrá /no spíš mazaná//taky a zatim se mi vždy podařilo vytvořit iluzi, že má vedle sebe zdravou, inteligentí holku a ne zamindrákovanou hladovějící husu co má strach ze selhání u dalších příjmaček. Musim říct, že partener má na mě dobrej vliv a v jeho společnosti mi občas chutná jíst, ale často má hodně práce a tak na sebe máme málo času a já místo abych přibrala nějáké to kilo tak se vyžívám v tom když mě na ulici potká někdo kdo mě dlouho neviděl a prohlásí " nejsi nemocná?, ty si nějáká hubená? " , mě tyhle řeči místo toho, aby mě odradily od dalšího hubnutí, spíš motivujou a vůbec si nedovedu vysvětlit proč to tak je? ¨Ten kdo čekal štastný konec bude asi zklamaný, ale moje posedlost trvá do teď, moje tělo se mi líbí, ale uvědomuju si dobře, že to neni v pořádku. Uvědomila jsem si to před pár týdny, kdy jsem se chtěla učit na příjmačky a nedokázala se vůbec soustředit, před dvěma dny se mi taky podařilo prospat celý den, protože jsem vůbec neměla energii dojít si na úřady něco vyřídit. Když jsem si se setřenkou hrála tak se mi třásly ruce, že jsem nedokázala postavit hrad z kostek. Navíc se máma začala spolčovat s mým přítelem ať mě donutí víc jíst, že jinak mi zakáže se s ním stýkat. I když jsem plnoletá poslouchat jí musím a taky chci, protože vím¨, že když se sebou nic neudělam na školu na kterou tolik chci se nedostanu. Nechci, jít momentálně na žádný léčení, aby mi příjmačky neutekly mezi prstama, ale zároveň se potřebuju nějak zkoncentrovat, abych byla schopná se na ně připravit. Nevim jak to všechno zkloubit aby se mi povedlo dokázat to co chci a při tom vypadat tak jak chci. Je to prostě těžký. Jestli jste si můj příběh přečetli tak vám moc děkuju a ještě víc děkuju těm kdo mě i přesto co dělám neodsoudil vím že těch bude asi menšina, protože důvody proč to došlo až sem se někomu můžou zdát pošetilý, ale já v sobě cítím, že v tom je ještě něco víc, myslím že to souvisí se strachem z normálního života, někdy mi příjde hrozně složitej ve srovnání s tím jak jednoduše funguje proces hubnutí - nejíš/zhubneš , jíš/přibereš. ...jestli mi bude chtít někdo napsat ať to prosím udělá, ať mi klidně vynadá, třeba to pomůže ...darina.skalova@seznam.cz

Je mi 21 let, úspěšně studuju vysokou. Od listopadu se léčím ambulantně s anorexií u psycholožky, psychiatričky a internisty, beru antidepresiva. Mám přítele (2 roky), žijeme spolu. Tedy my dva a paní Anorexie. Přítel mi je obrovskou oporou. Tolik současný stav.

Na začátek bych se asi měla popsat. Takže je mi 17 let, dříve jsem byla normálí holka, možná i pěkná, ale teď se něco změnilo a já nevím co je tomu příčinou. Jinak moje váha je při 162 cm 47 - 48 kg.Je to normální? Je to málo nebo hodně? NEVÍM!!!!

Byla jsem úplně normální holka.Je mi 16 měřim 168 cm a vážila jsem 55kg.Chodila jsem na aerobik,byla veselá,praštěná,vše mě bavilo a se všema jsem vycházela a rychle jsem se seznamovala.Trable a depky s mojí postavou sem měla už dlouho,ale nikdy to nebylo tak hrozný a nevydržela jsem držet dietu.Potom sem potkala super kluka a nevim proč, měla jsem dojem,že musim zhubnout, abych se mu líbila.Řikala jsem si,že se k němu hodí nějaká modelka a né já.Začala jsem blbnout s jídlem,ale nebylo to kuli němu.Prostě už mi bouchli nervy a já si řekla dost.Teď to vydržim-mam důvod-Honzu.Vždycky jsem chtěla být hubená mít krásný plochý bříško..A tak jsem přestávala jíst,až sem zkončila na jabkách a sem tam místo jablka sem snědla nízkotučnej jogurt a samozdřejmě sem hodně pila jen vodu.

Dodnes jsem přesvědčená, že za své objevení vděčím výšce sto osmdesáti centimetrů, díky které jsem vždycky vyčnívala z davu. Každopádně když si mě všimla lovkyně nových tváří, bylo mi šestnáct let a čekala jsem se spolužáky na vlak. O modelingu jsem nikdy předtím neuvažovala a ani mě nijak zvlášť nelákal. Celé měsíce jsem proto číslo, které mi na sebe dala, nechala ladem. Jen tak pro sebe jsem si pohrávala s myšlenkou, jaké by to bylo, být slavnou modelkou. Ta vyhlídka mě zároveň děsila i přitahovala. Těsně před tím, než jsem měla nastoupit na univerzitu, jsem nakonec neodolala, zatelefonovala do agentury a věci dostaly rychlý spád. Okamžitě si mě zařadili do seznamu a brzy jsem měla své první focení. Pamatuji si, že to bylo pro časopis o svatbách, a když se mnou vizážistka po dvou hodinách skončila, nemohla jsem se v zrcadle ani poznat. Byla jsem silně nalíčená, obočí vytrhané do tenkých čárek - vypadala jsem minimálně o deset let starší. Přesně jako správná modelka.

"Ach jo, kdykoli se podívám do zrcadla, zvedne se mi žaludek. Jsem děsně tlustá. Nikdo mě nemůže mít rád. Jak já se nenávidím," trápí se spolu s Janou měřící 175 cm a vážící 40 kg dnes mnoho dívek.

Na základní škole jsem byla docela normální holka. Měla jsem spoustu kamarádek, chodila jsem na angličtinu a gymnastiku," začíná pomalu rozvinovat těžký koberec vzpomínek Jana (20). "Když o tom teď přemýšlím, byla jsem pro každou legraci a snad i vůdčí typ. Co hloupostí jsem se jen navymýšlela a holky je se mnou ochotně realizovaly. Jely jsme na plný plyn," vzpomíná a její skelný pohled jako by se snažil proniknout kalnou hlubinu nánosu následujících let. "Největším problémem pro mě tehdy bylo, jak přesvědčit rodiče, aby mě večer pustili na diskotéku a nemusela jsem být už v deset doma," kroutí hlavou. "Co odstartovalo mou cestu do těsných uliček pekla? Byla to snaha dosáhnout dokonalosti? Nebo hloupá souhra náhod, které by samy o sobě neznamenaly skoro nic?"
Šok z podprsenky

Jednou jsem si s kámoškou ze srandy podala přihlášku do modelingové agentury. Udělali s námi nějaké fotky a musely jsme vyplnit jakési dotazníky. Také nás zvážili a změřili. Katka - moje nejlepší kamarádka měla 52 kg a 171 cm, řekli jí, že má ideální výšku i báhu, za to mě takhle nechválili. Tehdy jsem měla 49 kg na 166 cm. Prý nejsem tlustá, ale příliš malá. Naštěstí se mě zastal jeden porotce a já si mohla s kamarádkou vesele odkráčet směrem domů. Za 14 dní bude další casting, kde z 60 dívek vyberou 30. Uvědomila jsem si, že když jsem takhle mrňavá, tak musím aspoň zhubnout. První týden jsem jedna dvě jablka a jeden light jogurt denně, k tomu několik litrů vody a minimálně dvě hodiny posilování. Ten druhý týden jsem se ještě víc omezila na jednu raciolku za celý den. Když jsme s Katkou dorazily na další casting, opět nás vážili a měřili. Nemohla jsem věřit svým očím, váha ukazovala číslo 43 kg. Opravdu mě to moc potěšilo. I Katka byla ráda, protože zhubla o 3 kila, takže měla 49 kg. Blížil se čas, kdy se budou hlásit jména postupujících dívek "Kateřina Ambrosiová!" ozvalo se už dvacáté osmé jméno. Byla jsem ráda, že Katku vybrali, ale chtěla jsem, aby se ozvalo i moje jméno. Vyhlásili nějakou blondýnku a zbývalo vyhlásit už jen jednu holku

"Michaela Klernová!" jupííí!! Nikdy jsem nebyla šťastnější. Tímhle začal můj nový život, trénovaly jsme v nádherné tělocvičně, která patřila modelingové agentuře, ke které jsme patřily už i my. První půlrok jsme se učily chodit po mole, stát narovnaně, mávat (zní to divně, ale je to tak), usmívat se, otáčet se a taky jsme hodně cvičily. Na každou hodinu k nám docházela nutriční terapeutka a říkala, jak se máme stravovat. Druhý půlrok byl věnován správnému líčení, péči o tělo a vlasy, vše o manikůře, ale i tak jsme nadále dost posilovaly a učily se i to, co v prvním půlroce. Já si držela váhu 43 kg, ale vyrostla jsem o 3 cm, tudíž jsem už měla 169 cm. Katka se bohužel odstěhovala, ale naštěstí jsem měla v modelingu jiné kamarádky. Jednoho dne, nám oznámili, že mají vybrat 10 dívek, které pojedou na přehlídku. Mě bohužel nevybrali, dávala jsem to za vinu své hmotnosti a rozhodla se ještě zhubnout. Téměř vůbec jsem nejedla, za to hodně pila. A nastal den, kdy se kontrolovala naše váha, když jsem si na ni stoupla byla jsem opravdu šťastná...měla jsem 38 kg. Mimo modeling jsem začala závodně plavat. Ale trenérce se moje postava nelíbila. A dělala si o mě starost, ptala se mě jestli nemám problém s anorexií nebo bulimií, to jsem popřela, ale ona o tom byla přesvědčená. Další trénink všem holkám rozdávala svačinu, já jí vždycky vyhodila, ale tentokrát to nešlo, musely jsme svačit před ní. Bylo mi hrozně, nedokázala jsem to sníst a se slzama v očích jsem se omluvila, že mi není dobře. Takhle to šlo ještě další dva měsíce. V modelingu si mou postavu všichni vychvalovali a na plavání byli všichni zhnuseni. To hubnutí se mi stalo osudným právě, když jsem měla závody v plavání. Stála jsem na stupínku a čekala na pokyn ke startu, viděla jsem rozmazaně, ale nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. Když jsem byla uprostřed bazénu, přišla jsem o vědomí a klesla na dno. Plavčík pro mě sice ihned skočil, ale probrala jsem se až v nemocnici, připojená na kapačky a s diagnózou mentální anorexie, tehdy mi to všecko došlo a radši jsem začala normálně jíst, trvalo to rok, než jsem měla 45 kg. Mohla jsme se vrátit k plavání i k modelingu. Obojí dělám dodnes, a držím si váhu 50 kilogramů, měřím 170 centimetrů. Se svojí postavou jsem maximálně spokojená a už nikdy bych se nepouštěla do nějakého hubnutí. Všem holkám radím, aby byly raději takové, jaké jsou a jestliže mají nějakou silnější postavu, tak ať hubnou s rozumem a v čas to utnou.

Ahojky,tak jsem zase tady,abych vám zase něco napsala.Tenhle příběh bude docela smutný,ale doufám,že si z něj něco vezmete a nebudete opakovat stejný chyby.

Click na Celý článek ↓

Simona netušila, že ji touha po štíhlé postavě dostane až na psychiatrické oddělení do Bohnic.
Většina dospívajících dětí netuší, na jakou pracovní dráhu se vydat. U většiny proto spolurozhodují rodiče. Problém ale nastane, když rodiče chtějí přes své děti dokázat to, na co oni sami neměli. Následky mohou být tragické. Jako u dnes patnáctileté Simony:
,S modelingem jsem měla zkušenosti od dětství. V osmi letech jsem poprvé předváděla na dětské módní přehlídce a postupně jsem dostávala nabídky i k focení módy pro různé časopisy. Vždy jsem ale vystupovala v roli sladkého dítěte. Kamarádi mých rodičů tvrdili, že bych mohla svou tvář ukazovat ještě více. Často vtipkovali na téma: co kdyby si tě všimnul nějaký hledač talentů...? Matka z toho zřejmě vydedukovala, že na tom něco bude, a rozhodla se, že můj osud vezme pevně do svých rukou. Ale jak jsem dospívala, moje postava se poněkud více zakulacovala. Musím podotknout, že příroda dala do vínku ženám v naší rodině postavu plnější. Jednoduše řečeno, moje babička, matka i starší sestra byly zkrátka ženy krev a mlíko. I přes to byla moje matka stále přesvědčená, že dráha modelky je pro mě to pravé ořechové. A tak když jsem ve čtrnácti letech stála na již desátém castingu a majitel modelingové agentury mi už asi po desáté řekl, že sice tvář mám krásnou, ale s tou postavou by chtělo ještě něco udělat, rozhodla jsem se, že s touto šaškárnou jednou pro vždy skoncuji. Matka ovšem byla striktně proti. Vyčítala mi, že nemám dost vůle a že kdybych chtěla, nějaké to kilo bych přece shodit mohla. A tak jsme spolu pravidelně každé ráno běhaly, po škole jsme plavaly, k večeru zaskočily na aerobic a českou vydatnou stravu jsme vyměnily za klíčky, výhonky, sójové výrobky a převážně ovoce a zeleninu. Během prvních dnů odříkání a hladovění jsem cítila křeče v žaludku, nevolnost, byla jsem neustále ospalá a vyčerpaná. Postupně se ale stav stabilizoval. Z porcí jídel jsem stále ubírala a ubírala a matka mě v tom jen podporovala. Připomínala mi, že musím být silná a že když vydržím, výsledky se co nejdříve dostaví. Musím přiznat, že měla pravdu. Kila šla neskutečně rychle dolů. A tak se během krátké doby stalo, že zájem o diety, krásnou postavu a cvičení se pro mne stal prioritou.
Nakoupila jsem několik knih, které radily, jak a co nejúčinněji zhubnout, v obchodě jsem pročítala obaly potravin a kupovala jsem jen ty výrobky, které měly co nejmenší energetickou hodnotu. Z velikosti 40 jsem klesala na 38, 36 a zastavila jsem se na ,dětské' velikosti 34. Po čtvrt roce usilovné dřiny a od-říkání jsem zhubla o 22 kilogramů. Mně se to ale zdálo pořád málo. Neustále jsem si připadala tlustá a chtěla jsem shodit ještě více. Na druhou stranu matka vedle mne zářila štěstím. Konečně se začínala cítit jako běžec, který zdolává dlouhou trať a úspěšně se blíží k cíli.

Před Vánocemi jsem si poprvé připadala pěkná. Z rukou, nohou, břicha a zadečku mi slezl téměř všechen tuk. Na místo toho mi na ramenech a kyčlích vylezly kosti a prsa se téměř ztratila. Spolužáci mě vyslýchali, co se se mnou děje a jestli nejsem nemocná, že jsem tak najednou zhubla. Maminka mě ale ubezpečovala, že mi všechny spolužačky závidí krásnou postavu.
Pod vánočním stromečkem jsem narazila na velké fotoalbum - údajně na snímky z přehlídkových mol. Matka se totiž zmínila, že při nákupu vánočních dárků narazila na bývalého spolužáka, který si založil modelingovou agenturu. A protože slovo dalo slovo, krátce před Silvestrem jsem už stála na přehlídkovém mole. Dny před přehlídkou ale byly doslova ukrutné. Abych náhodou nepřibrala, držela jsem velice přísnou dietu. Pila jsem jenom vodu a sama na sobě jsem začínala cítit, že se mi točí hlava a že při každém pozření sousta se mi obrací žaludek.
Nastal den D. 31. prosinec jsem započala hodinovým zvracením - nervy začaly fungovat a žaludeční šťávy se rozhodly vše bojkotovat. Myšlenka, že se musím dát co nejdříve kvůli večerní přehlídce dohromady, mě dováděla k šílenství. Během několika hodin se ale můj stav zlepšil a my jsme mohly bez problémů vyjet směrem kulturní dům. Přípravy na večerní přehlídku gradovaly. Modelky pobíhaly sem a tam, kadeřníci a vizážisté se mohli přetrhnout a mně začínalo být zase špatně. Ale jelikož se přehlídka blížila, musela jsem indispozici vyhnat z hlavy. A podařilo se. Na molo jsem nastoupila a mezi diváky jsem spatřila zářící matku. Mně do smíchu moc nebylo - měla jsem křeče v žaludku, bolela mě hlava a schlo mi v krku. Najednou se mi zatmělo před očima. Probrala jsem se až v nemocnici. Kolem mě pípající přístroje a nade mnou lékaři v čele s matkou. Diagnóza: vyčerpání z podvýživy. A tak jsem se zase dostala do něčích rukou Tentokrát už ne do matčiných, ale pod odborný dohled lékařů. Kvůli výšce 173 cm a váze 33 kilogramů mě po 14 dnech odvezli do psychiatrické léčebny v Bohnicích. V srpnu to bude čtvrt roku, co se dívám ze zamřížovaného okna na park léčebny. Každý den mě sestřičky váží a při každém jídle (které je 5 - 6 krát denně) sedí u mého stolu a kontrolují, jestli neschovávám jídlo do županu. Bydlím s Evou. Tu opustil přítel, protože si myslel, že je Eva tlustá.